Učiňte z ní svůj domov

Thumbnail

Řeka tekla studená a průzračná, rozvodněná začínajícím jarním táním. Slunce zapadalo za obzor, bojujíce o delší letní dny, které přijdou. Předvádělo se ve své růžové a oranžové a červené záři nad říčním břehem se zbytky zimního sněhu. Chodidla se mi nořila do říčního písku, mrazení rychle přecházelo do bodavé bolesti, až mi nakonec chlad znecitlivěl nohy po kotníky. Ruka se mi nořila do mého džapa sáčku, prsty se s každým dechem převalovaly přes korálky. Vítr tančil v převislé klenbě starých jehličnanů. Smích a hlasy mých přátel shromážděných kolem ohně se za mnou vytrácely do pozadí.

Nemohl jsem zavřít oči. Nemohl jsem se pohnout. Byl jsem ztracen, uchvácen tančící harmonií, která existuje pouze na takových místech, jako je toto. Na říčních březích, hluboko v horách, míle a míle daleko od nejbližší cesty. Je v tom něco čistého, v té půdě, která nikdy neviděla motor. Každý nádech a výdech si s sebou odnášel mou mantru. S každým nádechem a výdechem jsem se v ní více ztrácel. S každým nádechem a výdechem bych mohl přísahat, že ji vítr také odříkával.

 

Óm Namó Nárájenája

 

Óm Namó Nárájenája

 

Óm Namó Nárájenája

 

Každý můj dech nesl pocit míru, naděje, víry, jakou jsem dosud nepoznal. Jako kdyby nic jiného neexistovalo. Byla tu pouze mantra.

Naučil jsem se Atma Kriya Yogu před několika dny, kdy jsem se poprvé ve svém životě dozvěděl o mantře a dýchání a meditaci. A tak jsem tam stál, na břehu řeky, prsty zabořené do písku v řece, že jsem je už ani necítil. Byl jsem nejblíže klidu, jaký jsem kdy měl. Byl jsem nejblíže míru, jaký jsem kdy poznal.

Dokud se nerozlehly hlasy, volající mé jméno, pronikající do ticha. Bylo to spíš jako otřes. Roztříštění. Totální zkáza ticha, jakou dokáže vytvořit jen čtveřice dvacetiletých v brzkých nočních hodinách. A najednou mi studený vítr zanechal husí kůži a voda jako by mě mrazila až do morku kostí. A ten hluk. Hluk se přivalil zpátky a zabouchl mou mysl zpět do soustavného žvanění. Zhluboka jsem se nadechl, pohlédl toužebně na tmavnoucí scenérii a vydal se na krátkou cestu zpět do kempu.

Tato první „zkušenost“ s džapa krijou si mě zaháčkovala. Ukázala mi něco, o čem jsem si nikdy nemyslel, že by toho bylo možné dosáhnout. Stala se mým největším přítelem a zdrojem. Džapa tu byla se mnou, když jsem oslavoval. Byla tu, aby mě nesla a protlačila mě přes mé nejtmavší hodiny. A dokonce i ve dnech, kdy jsem nevěděl, jak ji milovat, byla džapa pořád tady, tančila mi na jazyku, čekala, až budu její lásku opětovat.

Všichni máme své vlastní varianty tohoto příběhu. Všichni máme svou zkušenost a techniku, která nás nese životem. Pro mě je to džapa krija. Pro vás to může být něco jiného. Ať je to cokoli, najděte si svůj příběh, najděte si svou techniku. Ale ať je vaše. Vlastněte ji. Protože skrze sádhanu se vyvíjíte a zažíváte svůj vztah s Bohem. Sádhana je způsob, jakým vytváříte svůj společný vztah s Bohem, jak mu říkáte, že vám patří tolik, jako vy patříte Jemu.

Ať vás to pronese tímto světem. Ať vás vaše zážitky povzbuzují. Ať se vaše mysl povzbudí k tomu, být božskou. Učiňte ze sádhany jak místo, kde oslavujete, tak místo, kde nalézáte útočiště. Učiňte z ní svůj domov.

 


Blog »